Oddílová vedoucí Anna Kekeláková

 Na svůj první tábor jsem jela v šesti letech se skautským oddílem, do kterého jsem v té době chodila. Byli jsme ve vojenském újezdě, daleko v přírodě u vodní nádrže Barnov, kde jsme jezdili na lodích (byli jsme totiž vodní skauti, a to pozor!). Voda byla od našich stanů opravdu kousek, a jelikož zrovna ten rok bylo léto vančurovsky rozmarné a 3 dny bez přestávky lilo jako z konve, zažila jsem hned při svém prvním táboření nucenou evakuaci. A co myslíte, přežila jsem? Nebudu vás napínat - přežila. Tedy všichni jsme to přežili. Po dalších 2 letech jsem se stala Kormidelníkem - vedoucím skupinky. Na tábory jsem jezdila pravidelně každý rok, asi do svých dvanácti let. Tehdy jsem se začala věnovat volejbalu. Závodně. Závodila jsem ve volejbalu. Pak mi řekli, že se to hraje na body. Tak jsem bodovala. S týmem jsme jezdili na různá soustředění po celé ČR. Byla jsem kapitánka našeho družstva (z kormidelníka docela kariérní posun). Nikdy jsem se moc nevytahovala, asi i proto mne holky mého ročníku přerostly o hlavu. Některé o dvě. A tím bodovaly. Já se raději držela níže při palubovce. Takže přes oslí můstek zase takový návrat ke kořenům plavčíka. Pak přišli nové zájmy, jiná prkna. Na škole mě chytlo divadlo, drží mě a doufám, že dlouho bude. Měla jsem štěstí na lidi. I to rozhodlo o mém dalším nasměrování. Momentálně mám po maturitě na pedagogické škole a v září mé kroky zamíří na  JAMU - obor Dramatická výchova.

Zjevení Luka Skywalkera jeho potomku Pukovi

Bára Loudová

Stručný táborničin životopis

Než jsem se stala ostřílenou malou tábornicí, dlouho jsem se schovávala za maminčinou sukní. Můj čas nadešel až o prázdninách po třetí třídě, kdy jsem se s ustavičným brekem sukní pustila a vypravila se do magického tábornického světa. Celé tohle mé otrkávací dobrodružství se odehrávala v Bělci nad Orlicí. Uprostřed tábora je malý rybníček a kolem jen samé temné a husté lesy, tudíž můj obrovitánský strach z lodiček i tmy se díky vodím hrám, závodění kajaků i nočním hlídkám vytratil. Ačkoli musím se teda přiznat, že s tou tmou to zas tak rychle nešlo. Pár let trvalo, než jsem se na poslední noční hlídce, která byla asi ve tři ráno, vůbec nebála vystrčit nos za roh poslední chatky jako první a bez baterky. Doteď si pamatuji ten tajuplný pocit při cestě černým lesem za noční bojovkou. Nejdřív jako malá a třesoucí se a později jako velký a statečný nebojsa, který stejně raději kontroloval každé prasknutí větývky. Strašně ráda jsem hrávala nějaké akční a dobrodružné hry. Něco bránit či vyprošťovat ze spárů nepřítele – to bylo moje! A po takovém náročném dni plném zachraňování světa nebylo nic lepšího, než si sednout k ohni a zpívat (i když a především zejména když to neumím!!:) Nebo vyrazit na puťák, spát pod širákem a ráno se probudit s pocitem krále džungle. Taková byla má tábornická léta, která bohužel úderem patnácti let skončila. Ale být vedoucí jsem si vždycky chtěla vyzkoušet, avšak nějak jsem to pořád odkládala a odkládala – až tenhle rok mi náš báječný a nejlepší hlavní vedoucí tento post nabídl. Zajásala jsem radostí a pak se lehce otřásla i obavou, ale doufám, že společně všechno zvládneme a užijeme si kopec legrace! (S dětmi ale plno zkušeností mám, často nějakého toho malého zbojníka či princeznu pohlídám.:)

Co jinak dělám? 

Právě teď mě poměrně dost straší maturita, která mě sice čeká až příští rok, ale i tak ji prožívám spolu se svými staršími spolužáky. No a kromě školy, která mě zaměstnává až až, hrozně ráda a často (možná až příliš) opouštím realitu a utíkám. Buď do vlastní fantazie, nebo té psané. Čtu a píšu a zase pro změnu píšu a čtu. Pak ještě každou středu odbíhám za svým milovaným divadelním souborem. To jsou mé dva oddychové světy – literatůra a divadlo. Jak s oblibou říká můj dědoušek: „Jakmile má trocha volného času, už tu není a běhá si někde ve snech.“
Tak se těším až budeme běhat spolu!

Táborové sběratelské kartičky - ukázka

Uvolněná oddílová vedoucí - Jarka

Stručný táborničin životopis

 Velkou část svého života jsem se řadila k lidem, kteří o sobě neradi mluví, protože to nedokážou. Teď už to umím, ale stejně jsem pořád spíš tím, kdo raději naslouchá. Ale mám za úkol se nějak představit, takže všechna skromnost stranou!:-)
Co se týče táborů, tak moje tábornická kariéra začala poměrně pozdě – na prvním táboře jsem se ocitla až na přelomu třetí a čtvrté třídy s českobudějovickým turistickým oddílem Liščata. Spali jsme v týpíčkách, koupali se v tůňce, drželi hlídky… Moc ráda na to vzpomínám. Za rok jsme jeli zase, tentokrát již na tři týdny, během kterých jsem si málem uřízla palec pilou. Šití jsem odmítla a tak mám na levé ruce na památku velkou jizvu.
Pak jsem byla starší a spaní ve spacáku vyměnila za tábory s chatkami a diskotékami, protože jsem slýchávala, že na takových táborech zažije člověk tu nejlepší první lásku. To se mi úspěšně vyhýbalo, nicméně sranda tam také byla a lecčemu se smějeme s kamarády dodnes.
V patnácti jsem ovšem udělala za touto svou životní epizodou tečku a vrátila se na tábory pod stany na loukách uprostřed lesů. Jela jsem už jako instruktor s turistickým oddíle

Hlavní vedoucí - Ondřej Zais

                      



Stručný táborníkův životopis:

 Poprvé jsem jel na tábor, když mi bylo asi šest let. Bylo to na Šumavě u Soumarského mostu. Klasický stanový tábor sousedící s německy mluvícím kempem. Ale díky mému maskáčovému šátku a okounění u volejbalového hřiště, jsem dostal přezdívku "Rambo". Teda malej Rambo. Pyšně jsem vykračoval táborem a ukazoval starším dětem svaly. Malej Rambo, co se rozvřískal při závěrečné bojovce, když na něj vyskočil vedoucí a udělal: "BAF!" Už mě od něj neodtrhli a musel se mnou projít až na konec a u všeho opakovat, že jsou to jen vedoucí v kostýmech. Nevěřil jsem mu.
 Ještě příští rok jsme se s bráchou k Soumarskému mostu vrátili, ale další už ne. To jsme jeli na dva tábory. Jeden stanový pro diabetiky - ne, že bychom trpěli touto chorobou, jen to bylo přes nějakou známou. A druhý tábor od České televize ve vesnici Habří. Výlety do Českého Krumlova, cyklistické výlety, příběhem nabité celotáborovky - to bylo to, co nás udrželo na tomto táboře následujících pět let. Bohužel finanční možnosti nám nedovolily pokračovat ve výletech tímto směrem a další sezonu jsme se dostali do Sluneční zátoky, kde... kde to bylo nejhorší místo na světě a nerad vzpomínám. Další rok už jsme se dostali tam, kam jsme s bráchou srdcem patřili. Tábor v údolí - 5 km od Českého Štenberka - 7 km od města Sázava. Bylo mi 13 let a poprvé jsem dostal do ruky sekeru a bylo mi řečeno: "Sekej!" A já sekal, až  jsem byl seknut do ruky a odvezen do nemocnice na šití. Přesto jsem mohl na táboře stále pokračovat a i přes handicap levé ruky jsem se zvládnul zamilovat do Posázavské přírody a další rok se vrátil. A další jsem už dostal do svých rukou oddíl a následující čtyři roky s ním vždy vyhrál etapovou hru. I když někdy jsem musel použít zákeřného triku sázení bodů skupinky, abych uspěl.
 V devatenácti jsem si dal od táborů pauzu, abych následně přijal nabídku nejlepšího kamaráda a s ním jel poprvé na tábor Dětí bez Hranic.
 Dnes už mám skoro desetiletou zkušenost, jako vedoucí a tedy zkouším novou pozici Hlavního vedoucího. Výhodou je, že tábor můžu udělat přesně podle svých představ a všechny případné chyby házet jen a jen na svoji hlavu. Ale to se nestane, protože nebude nic k házení.


 

 Co jinak dělám?  

 Vystudovaný knihkupec poflakující se životem a jako ping-pongový míček odrážen od stěn vlastních zájmů. Tak bych se charakterizoval asi v jedné větě. Jinak hraju od čtrnácti let amatérské divadlo, píši povídky a scénáře (tajně se můžu "pyšnit" spoluprací na dvou dílech seriálu Vyprávěj), hraju na kytaru a trochu zpívám - ale špatně. Plešatím a jsem hubený. Občas se nechám zarůst vousy a vypadám, jako hastroš - je mi vyčítáno, že se nečešu, i když se třeba češu.
 V neposlední řadě jsem Mistr Galaxie v Shinki-pongu a něco jako Indiana Jones v oboru pátrání po ideálním receptu na Buřty na pivu...


 Telefon: 605954011
 E-mail: KlikaVilem@seznam.cz

Fotky 2012